Martina Koláčková

Déšť

(2001)

Padá voda z nebe

Padá jako mana

Jen mě trochu zebe

Už nechci být sama

Řeka

( 2001)

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nejde to. Zamrzla.

Varování

(2001)

Nedotýkejte se andělů na zem spadlých!

Světlo smrti

(2001)

Proč

se tak trápím,

když vím,

že nemusím?

Vždyť stačí jít

tunelem výš

za světlem

jako můra

. . .

(2001)

Stavím své naději

mohylu ze vzpomínek

úplně nahoru

položím sebe

. . .

(2001)

Je to svět

kde pravda je jed

a lež vítězí.

No tak běž!

Běž, kam dovolí ti řetězy.

Blíž

(2002)

Je to víc než kdy dřív,

ačkoliv se to lidem nezdá.

Je to víc než kdy dřív,

láska je vzdálená bílá hvězda.

Je to víc než kdy dřív,

je to slunce hřející,

slunce hladící,

slunce nádherné,

slunce mé...

Vločka

(2002)

Chci se vznést

a letět

nad bílými střechami nočního města.

Stát se sněhovou vločkou,

zmrzlou slzou štěstí

a roztát na tvých rtech.

Sníh

(2002)

Šťastný smích

Blázna

nebo mě

ze Země

vzešlé.

Sníh jsem

a v sníh se obrátím

P.S.

(2002)

Pírkem sokolím

poslední slzu

pomalu stírá

plachý sen

před světem

přístav skrytý

plaší stíny

pohladí sněženkou

pošlapané svědomí

Svítá

(2002)

Svítá

a světlo se rodí

svítá

a tma umírá

svítá

a vítr se probouzí

svítá

do nejistoty

Letní ráno

(2002)

Štěstí mě minulo

jen o vlásek

jak prošlo kolem

zašustilo

zavonělo

a rozplynulo se

v ranním zelenožlutém slunci

Čtyřlístky

(2002)

Vítr šumí v peřejích

Stromy zpívají ve slunci

Já hledám své štěstí,

skryté mezi stébly

a nacházím tebe...

Konec

(2002)

Šedé stíny

Čekají

na příchod opilých nadějí

vyčkávají

s noži v rukou

až nebe odletí

a Země zašeptá

Teď.

Letící čáp

(2002)

Přes rozvodněnou řeku

letí čáp

Voda strhla most

stmívá se

iluze se trhají

za rozervanými mraky

šedá beznaděj

Cesta končí

podemletý břeh

pírko sebrala řeka

černá voda

přes kameny

výkřik

hukot peřejí

Konec II

(2002)

Zkamenělé růže

na dně vln

hejna ptáků bez křídel

zakryla slunce

věž kostela

z rozžhavené oceli

spálené peří

v kaluži krve

temně hnědá tma

šepot hluchých zdí

šupiny mezi cihlami

jezera rtuti

vraky lodí na kopcích

děvčátko ztuhlé

v polovině výkřiku

němá ozvěna

Návrat

(2002)

Archa vzpomínek ztroskotá

u břehu Atlantidy

ptáci se vrací

s křídly od oleje

mrtvé ryby pod oltářem

kotě mezi troskami

bahno svědomí na ulici

zapomněli

Samota

(2002)

Ruka na skle

prázdná židle

mraky táhnou nad ulicí

plné bahna a slz

Ostrov z mokrého písku

a mrtvého křiku ptáků

Ticho zvenčí

doráží na okenní tabulky

Zlověstný tikot hodin

mi zabodává do duše ozubená kolečka

střepy

ledová krev

Podzimní

(2002)

Světlo

skrz zelené kapky

z nevinných řek

uspává motýly

Déšť smývá

barvy ze slunce

Andělé odlétli

do teplých krajin

Stojím v dešti

čekám,

až se v mých vlasech

začnou třpytit

sněhové vločky

Noc

(2002)

Tma

vytřeštěnýma očima

zírá do oken

protéká ulicí

zachytává se

ve větvích spících stromů

vzduch houstne

nebe klesá

sovy létají

těsně nad zemí

Šero

(2002)

Bílé vzpomínky

na akordy ve tmě,

pod konečky prstů

klapky klavíru.

Nejkrásnější šero,

černá a bílá

splynou v jedno.

Zóna C

(2002)

Domy

na smrt odsouzené

věří v lásku

mrtvých architektů

Z jejich oken

kape do ulic tma

páchnoucí vlhkou omítkou

Z oblohy se dívá

jízlivý srpek měsíce

Blíží se novoluní

Útěk

(2003)

Zaschlá krev

na schodech,

horký dech

na zádech

běh.

Plný břich

křičí z knih,

že je hřích

slavit smích

zoufalých.

Tak se směj,

utíkej,

nedoufej...

Zabité jaro

(2003)

Sněží mi do očí

Ledové slunce

zastřené prachem

a černou krví draků

Sněží mi do duše

Květy se zavírají,

stromy se chvějí zimou

a mezi nimi se prochází

vojáci se samopaly

Ještě ne

(2003)

Otevřít oči

do zeleného ticha,

ucítit lásku

na dosah ruky.

Nebe je modré nadějí.

A v dlani zůstal

jen chomáček peří

a ptačí křik.

Poslední vyučovací hodina

(2004)

Vteřinová ručička

se křečovitě škube na místě.

Venku ubíhá čas

a náš život.

Čekáme,

až z chodby zazní

zvonek umíráčku.

Cesta domů

(2004)

Za světlem mezi mraky

labutě letí ke hvězdám,

které je dovedou domů.

Vlahá noc, ztichlé vlaky,

před steskem do tmy utíkám.

Do hor a do stínu stromů

zelená světla nás dovedou

s úsvitem.

Noční sníh

(2005)

Vířící ticho

zasypává okna spících

a stopy včerejších chodců

Tma je bílá a měkká

a skoro nestudí

Slunce na parketách

(2005)

Slunce se překulilo

přes zasněžený okraj střechy

Dnes poprvé.

A úzkým proužkem

svítí na parkety.

Staleté dřevo

ze staletých stromů

šeptá o jaru.

Nevěrná

(2005)

Nejsou to tvoje sliby,

které jsou porušeny.

Nejsou to tvoje ruce,

které jsou zašpiněny.

Nejsou to tvá slova,

která lžou.

Lásko má,

miluješ nevěrnou!

Bez názvu

(2008)

Cesta, po které můžu jít,

studna, ze které můžu pít,

dům, na jehož prahu stojím,

řeka, kterou překročit se bojím,

že mi uplavou vzpomínky,

průsvitné sny, barevné kamínky

a moje křídla ptačí.

Řeka je dravá, silný proud,

takový nejde přeběhnout

a tvoje ruka jako most čeká,

za ní budoucnost a ten dům.

Jak mám říct sbohem vlastním snům?

Bez názvu

(2008)

Kdo háže písek do slunce, které hřeje,

kdo lije jed do studny, z které pije,

kdo pálí mosty a kácí stromy,

kdo trhá nitě a bourá domy,

ten nesmí dostat tlukoucí srdce

na dlani

u bran svítání,

tomu se nesmí podávat ruce,

i kdyby nad propastí stál.

Přesto ses však ke mně hnal

a nikdo neměl sílu,

aby ti to zakázal...

Vyzdobím své srdce

(2008)

Počítám vteřiny

a v srdci květiny

rozkvétají.

Čekám a minuty

z hodinek s tikotem

odlétají.

Líbám tě do vánku

přes stovky mil,

hladím tě ve spánku,

už jen pár chvil

a obejmu tě, lásko má.

Důvěra

(2008)

Pod modrými hvězdami

půjčil jsi mi křídla,

vítr v uších zpívá,

hlava se mi točí,

otevírám oči

a poprvé vidím

krajinu pod námi,

obrazce na polích,

na horách ležet sníh

a krásu, pro kterou neznám slov,

něžnou jak peří bílých sov,

hebkou jak tvých křídel peří,

a já poprvé věřím,

že je to doopravdy.

Západ slunce

(2008)

Slunce zapadá za komín,

z kterého stoupá modrý dým.

Modrý dým a mlha bílá,

listí voní,

stáda koní,

které zima nedohoní,

v jejich nohách tepe síla,

před kterou se slunce skloní.

Noční sny

(2009)

Bílí kentauři

po římsách prochází se,

ledy praskají

pod kopyty.

Hvězdy padají,

do sněhu propálí se,

přípitky zůstaly

nedopity.

Mé sny a přání

s ránem nesplní se,

hory dál stojí

nedobyty.

Kelvin River (po proudu) - Martina

(2012)

Polibek pod deštníkem čeká

a po ulici teče řeka.

Na Míšu polibek čeká

a řeka do moře vtéká.

Když se deštník otočí,

stane se z něj lodička,

dopluje ti k obočí,

dopluje ti pod víčka.

Přinese ti denní snění

o blízkosti, která není,

o polibku pod deštníkem,

o řece pod obrubníkem,

o malinké Martince

a o jejím objetí,

které čeká v peřince,

až k nim Míša přiletí.

Kelvin River (proti proudu) - Michal

(2012)

Přistavili na Vltavě

malou loďku z papíru

Míša do ní vklouznul hravě,

byla mu jak na míru.

Komínek byl kouře plný,

plachty svoje propíná,

překonává všechny vlny

k řece pana Kelvina.

Pod deštníkem objímá se

Míša se svou Martinkou,

dávají si v jarním čase

pusinku za pusinkou.

Teď snad jenom vytoužené

přání našich srdíček,

v květnu však již zpodobněné

rande našich lodiček.

Začátek

Martina a Michal Vojtovi (2017)

Jsi jako andílek, když spinkáš,

když vzhůru, velký objevitel,

koukáš, pozoruješ, hračkou břinkáš,

plyšový slon je tvůj největší přítel.

Jsou nejkrásnější pohlazení v duši

ty tvoje úsměvy a chichotání,

pro lesklé věci srdíčko ti buší,

a smyslem života je hraní.

Jezero v hrnečku,

oceán ve vaně,

do rukou knížečku

s obrázkem vorvaně.

Jsi naše malá straka,

co tátu hračkou fláká.

I jen ho flákni, to není trestný čin,

jsi Vojtíšek, náš jednoletý syn.