Michal Koláček

Bez názvu

(1999)

A když se slunce

provdá za déšť,

tak o svatební noci

obejmou nebe stuhou,

mostem barevné moci -

duhou.

Varování

(1999)

Vesmír, co v sobě nosíte,

může ranit.

A jeho červí díry pohltí všechno,

i Vás.

Maluj mi

(1999)

Maluj mi, chceš-li-cokoli,

maluj mi modré údolí,

modrou řeku a nemodrý břeh,

aby ze svého koryta

nebyla řeka rozlitá,

maluj mi, jsem tvoje tapeta,

mé srdce, tvoje paleta.

(jsem tvoje inspirace)

Úvod k divadelní inscenaci Bohumila Večerka: Alexandr

(1999)

V dobách své pýchy a slávy,

v dobách své silné říše,

kdy velký triumf slaví,

se jeho příběh píše.

Když zemřel Filip,

bojovník a král,

maličký Alexandr,

co věrnost přísahal,

tak splnil sen,

jímž jeho otec žil,

když k Helespontu

v zbroji vyrazil,

aby svou pýchu

ozdobil i slávou.

Pokořil slavný východ

i jeho matku, Persii.

Co vidí, ubíjí

a oznamuje příchod.

Po letech bojů

a umírání

se celý svět

jen jedné říši klaní.

Rozmary této doby

se pojí v ideál,

v němž tuto krátkou chvíli

zahrnem naší pílí:

Náš Alexandr - KRÁL.

Gympl

(1999)

Jednou stejně každý pude,

u tabule marnit bude,

zkoušený se jenom smál

a z basy se radoval.

Moje pravda

(2000)

Pravda, uzda sebezapření,

navenek svoboda

a uvnitř vězení,

navenek nevinnost

a uvnitř zděšení,

kolébka pochyb,

příčina myšlení.

Bez názvu

(2000)

Nad zemí se neudržím,

pod zemí jen stěží

a na zemi tehdy jen,

pokud v létě sněží.

Cože?

(2000)

Co cítím?

Nevím.

Proč cítím?

Nevím.

Proč nevím?

Cítím.

Proč?

Protože nevím a cítím.

Moje podrážka

(2000)

Podrážka se ošmajdala

a cesta zůstala cestou,

podrážka se probořila

a bláto zůstalo blátem,

podrážka uklouzla

a led zůstal ledem,

podrážka zakopla

a pařez zůstal pařezem,

podrážka se rozpadla

a tvoje srdce zůstalo kamenem.

Co mě taky napadá

(2001)

A snili jste? A pili?

A zažili tu chvíli,

kdy tráva s kapkou rosy

padá pod ostřím kosy?

Zklamání

(2001)

Je slovo, které mrzí

a hořké trpké slzy,

propustky světla,

které nezhasíná,

je slovo, sen,

a nevyřknutá vina,

ať myslíš na cokoli,

je vteřinou, co bolí.

Dva

(2001)

Je jedním z nejkrásnějších pocitů

otevřít někomu svůj strach a svoje přání,

je-li to vzájemné a on ti ukáže svou ulitu

a ty v ní vidíš řeku, z které pije,

vlnky ti řeknou a jeho oči prozradí,

čím žije,

co ho odradí.

A až svůj pohled zlomíš,

potom si uvědomíš,

že život je jen život

a pro něj nejsou žádné léky,

že společně s ním piješ z téže řeky

a čekáš, co ti odpoví,

vidíš v něm, co mu duší smýká,

jeho podkroví,

a každé jeho slovo se tě tolik týká.

Strpení

(2001)

"Měj se mnou strpení"

...tvá slova na úkor mých kroků

k zámku, co na noc zamykáš,

na úkor padlých roků,

které přede mnou utíkáš.

...tvá slova, jimiž zrcadlí se

myšlenka, zda se vzdát.

Pro odraz srdce poraní se

a já mám strach se bát.

Asi

(2001)

Máš krásné vlasy

-asi.

Když tě vidím,

je svět jak strom, co rozkvétá,

nebe je modrá paleta,

štětec držíš ve své mladé dlani

a maluješ má přání

a lapáš můj dech do sítě

-asi,

však kéž by určitě.

Tolik provázků

(2001)

Báseň zhudebnila Novojičínská kapela Chleba s máslem v písni nazvané "Provázky". Píseň najdu ZDE

Bouřky se vytratily z těla,

provázky na obloze visí,

přání se neztratila celá,

jen přítomnost je kdysi.

Hodně mi vrtá hlavou,

proč noční vítr utichá,

v duši mi hvězdy plavou,

a pod vodou se nedýchá,

tak záře vyhasíná

a já se trápím vědomím,

že mi tě připomíná,

cokoliv nač si odpovím.

A zmatek, tolik zmatku,

tolik chybíš mi,

že taháš k zemi provázky,

tvrdé a bolavé jsou pády

a v odpovědích otázky.

Jsi člověk

(2001)

Jak víš, jsi ty, kdo žije

a věří, komu srdce bije,

znáš lásku, strach i nenávist

a život, to je rozepsaná kniha,

čas pročítá ji, list obrací list.

Jsi sluncem svého století,

tak učíš hvězdy číst

a zůstáváš jim v paměti,

znáš hořkosti i mámení

všech krás, co stojí za to,

milovat svoje umění

jak žít.

Jak víš, jsi ty, kdo žije

pro lásku, strach i nenávist,

jsi člověk, srdce tvé teď bije

a list obrací list.

Les

(2001)

Hluboké břehy,

rány noci,

kamenné stromy

a pařezové domy,

proutěné dojetí

a otrávené houby,

zelené kurděje,

ztracené naděje,

mechové okvětí,

vrácené prokletí.

Tvé slzy

(2002)

Slunce vždy odhalí tvůj hřích.

Ten ve tvých očích hloubí stíny.

A až se stíny změní v slzy,

poznáš komorní záležitost,

srdce se semkne, na nic neodpoví,

potom se roztrhne na lítost,

co nejde popsat slovy

a nářek uvnitř pohltí tě.

Slunce už odešlo a zítra zase přijde,

a zase najde v tobě slzy,

a zase najde v tobě dítě.

Kamínky

(2002)

Pod nohy padají ti kamínky

a slzy tají jako led,

pod krokem ztrácejí se záminky

a cesta rozprášila svět.

Tvůj svět, v němž přejdeš tolik kamínků,

můžeš je zvednout nebo pošlapat,

je to tvá volba, tvůj život.

Pohřeb

(2002)

Zní housle, vzduch a vteřiny,

ptáci odlétli na rozcestí,

na hrob padají květiny

a vítr odfukuje štěstí

ze svíček na mramoru.

A za rozcestím nepřekročí

už nikdy přes závoru,

co slzy jiných očí

by chtěly otevřít,

ať s ptáky poletí,

ten kdo nemůže žít

s druhými v objetí.

Myslím na tebe

(2002)

Myslím na tebe,

na tvé oči, vlasy,

vůni a orosené řasy,

a vím, že nejsem jediný,

kdo za každý tvůj úsměv

si v duchu sčítá vteřiny.

Myslím na tebe,

na námi zasněžené nebe

a na večerní setkání,

na tvoji siluetu,

před níž se slunce uklání

a každou tvoji větu.

Vzpomínky

(2003)

Na okně zatáhnu vzpomínky,

abych se do nich probouzel,

abych v nich, když se vracejí,

našel i ztratil naději,

i když v to, co mi říkají,

doufám a věřím potají.

Abychom se spolu utopili

(2003)

Mám dvě vstupenky na divokou říčku,

voskovou loď a propálenou svíčku,

hořící loďku na hladině deště,

tvé ano a mé ještě.

Sníh ve tvé rukavici

(2003)

Pohádkový prosinec si hraje,

na tvář ti padají bílé vločky sněhu

promrzlým úsměvem vzduch taje,

držím tě za ruku a dýchám jeho něhu,

jehličí borovic pro tebe voní,

den ve tvých očích utichá,

opodál slunce nedýchá,

vítr tvou rukavici honí,

ufoukl ti ji a na zem pohodil,

napadal do ní sníh.

. . .

(2003)

...vítr na nádraží

je ten kdo k zemi sráží

malinké papírky,

co kolem poletují.

Ty papírky tu někdo zahodil

a vzal tak smysl popelnicím,

co na nádraží jsou tam cestujícím.

A vítr, který k zemi shazuje je,

dělá si ze mě papírky

a potají se směje.

Ranní Pocit

(2003)

Když ráno vidím,

jak slunce ke dni vchází,

jak vstává z noci černé

a světlo černou hrází

jak záblesk tmou prochází

a jak je ránu věrné,

když ráno všechno vidím,

sám za sebe se stydím,

že světlu uvnitř mého těla

zářící jiskra uletěla,

sám za sebe se stydím

a na sobě to vidím,

ale když slunce při východu

přináší světlo, živou vodu,

tak je mi krásně, letní svit

a slova ptáků v korunách

mi přinášejí božský klid

a z mysli vytrácí se strach.

Umění

(2003)

Pocit malosti a ztracení,

můj džbánek vody,

moje umění

prostoupit do svobody.

Drž si mě

(2003)

Chyť si mě za ruku a drž,

jsem tvůj a nedozírnost,

co v očích ztrácí se ti,

se jednou ve mě ztratí,

ale až do té doby si mě drž,

nebo mě můžeš ztratit.

I proto držím já teď tebe.

I proto držím já teď tebe,

natahujeme prsty do deště

a chceme dotýkat se nebe -

hloupé, bez smyslu,

a přitom nejkrásnější pocit, že jsme spolu,

chytáme nebe, držíme se

a nikdy nespadneme dolů.

Na hlavním nádraží v Ostravě

(2003)

Déšť smáčí nástupiště,

koleje třesou se a duní

a není kdysi, není ani příště,

je jenom déšť a bouřka se svou vůní.

Je ticho, sama sebe klame

silueta dívky, co s větrem ohýbá se,

déšť smývá k zemi světlo polámané

a stíny ztrácejí se v čase.

Beton je chladem rozpraskaný,

na pražcích leží od oleje

smáčené stíny, siluety panny,

venku je vítr a zima, která hřeje.

Otázky na čas

(2003)

Jen ptej se, chceš-li,

pomalu usínej a sni si,

a přání, která pomineš-li,

čas změní v malé hloupé kdysi.

Dvě srdce

(2004)

Na dobu, kterou nestráví

po boku, vedle sebe,

se srdce vždycky zastaví

při pádu z jejich nebe.

Jsme srdce zastavená v čase,

čekáme si své měsíce,

aby čas rozběhl se zase.

Západ slunce

(2004)

Rudý stín na modravém jasu,

sen zhýčkaného stromořadí,

vstupenka noci,

zrnko času

přesýpacích hodin,

co se sklem odráží,

výhybka větru, nádraží,

kde usínají ptáci

a den svou kolej ztrácí.

Co mě napadá

(2004)

Kdo váhá, ničí sebe,

kdo miluje, hoří v každém stínu,

kdo nenávidí, nese s sebou vinu,

a kdo se stydí,

má srdce, které vidí.

Vnitřní věci

(2004)

Nalévám sklenku

a kdo podlehne vínu,

nechá si venku

svoje vnitřní věci.

Já svírám kopretinu

a pod bílou střechou

tvých lístků, kopretino,

skrývám se před útěchou

a hledám tebe, vino.

Nikde nejsi,

a vítr odfukuje lístky kopretiny.

A útěcha? Snad v tom,

že vína neubylo ani deci,

a přesto pochodují ven

mé vnitřní věci.

Vteřinový déšť

(2005)

Fouká vítr, na mě,

vidíme život - shora,

smutek jak radost v rámě

provádí po okolí -

dva vyhnanci do deště,

které štěstí bolí.

I když déšť prsty smáčí

a mraky tolik nevoní,

jdeme stromovím cesty,

a větve stíny ukloní

před kroky našich očí -

jdeme bez viny,

a přesto potrestáni

otroctvím jedné vteřiny,

chceme si plnit přání.

Jsme smutek a jsme radost,

jsme dvě srdce a dva zlomy.

A ve stromoví občas

je bříza nebo pařez,

torzo mezi košatými stromy.

Jsme povaleči v čase,

jeho otroci, jeho stopy.

A čas

je tím, čím stopy nezmizí,

je deštěm, který nepromění

v strom starý pařez od břízy,

ztracenou nadějí, co není

zase tolik ztracená.

Být spolu - naše přání,

být spolu - nevyhnáni,

být spolu v jednom čase

jedné cesty.

Jsi větrem v mojí hlavě,

chodíme po okolí,

jsme dva vyhnanci do deště,

které štěstí bolí.

Čas zalepuje praskliny,

a prší.

Prší vteřiny.

Když mluvíš

(2005)

Jak pírko unášené větrem,

jež zlehka k zemi dopadá,

se zdají tvoje slova,

lehká a plná života,

jsou jak větrná kaskáda,

srdce drkotá

a chce se vznášet k tvému.

Jak pírko unášené větrem

se zdají tvoje slova,

lehká a plná naděje,

že srdce bije pocitem,

že se vždy něco děje,

i když se vlastně neděje.

Co dokáží tvé oči

(2005)

Tvé oči z noční tkaniny,

co suknem prostírá se

jako nenávist přes viny,

utopí moje zase.

Chtěl bych a zase.

Na suknu ležíme, svět

je jen vteřinou v mém čase,

hlava motá se mi,

smáčené slunce padá k zemi

a já se utápím, kam vkročím.

Chci hladit jemnost, tebe,

a chci patřit tvým očím.

K tvým osmnáctinám

(2005)

Nevidím tě, ale představuji si tě -

Rozkvetlou odpověď, růži.

Osmnáct vůní, osmnáct přání,

pro které umírají muži,

osmnáct barev, odmítání

a škádlení ... a krásu, tolik krásy...

...to všechno vidím.

Osmnáct let,

osmnáct chutí,

co nutí

přemýšlet.

Ale ty nepřemýšlej, jen miluj

a prožívej svůj svět,

rozkvetlá odpovědi,

co máš ten nejkrásnější květ.

Nevidíš mě, ale alespoň na chvíli si mě představ,

přeji ti všechno, svět,

krásu, pro kterou dech se úží,

a dokonalost nemyslet

a slunce pro tvou růži.

O vodě

(2006)

Na stole, hned vedle popelníku, stála sklenička s vodou.

Nebyla plná, ale ani prázdná. Někomu byla plná, někomu zase

prázdná.

Lidé ji nechtěli, anebo se báli ji chtít. Až jednou přišel básník a

v té vodě uviděl něco krásného. Natolik ho uhranula, že v ní

utopil své srdce, svoji duši a myšlenky.

Byl by pro ni zemřel. A ty jsi ta voda, ani plná ani prázdná, ani

černá ani bílá, jednoduše dokonalá.

Vločky

(2006)

Jedna, dvě, tři a zítra to budou čtyři vločky, co jsem tě neviděl.

Každá vločka je jeden den, který roztaje a nezůstane v paměti,

protože ty v něm jsi jen v mých myšlenkách a ne doopravdy...

stala ses mi záhadou, které se nechce zmizet.

... jen doufám, že nezačne sněžit, aby se mi z hlavy nevytrácel

život.

Bez názvu

(2006)

Je několik přání,

a není,

několik z nich tě změní,

a některá tě raní.

Tobě

(2007)

Nejde to nemyslet,

pro tebe, na tebe,

na hvězdy, na nebe,

jež hroutí se a padá.

A já chytám hvězdy,

pro tebe, a svět se se mnou hádá,

protože ví,

že já se s ním vždycky budu hádat,

pro nebe,

a budu vždycky padat,

pro tebe,

jako hvězda, kterou si můžeš chytit,

a dýchat s ní a cítit.

Bez názvu

(2007)

Ty nejsi v úžasu,

úžas je v tobě,

jsi slunce do vlasů

jsi v každém slově,

vyřčeném pro sny, pro krásu.

V Hošťálkové

(2008)

Ve vločkách sněhu,

ať jakkoliv jsou studené,

snad hledám něhu,

z kamene.

A nevím, jestli nacházím,

co mysl svazuje mi.

Je to moc těžké, přetěžké,

a stahuje mě k zemi

cokoliv, nad čím přemýšlím.

Ještě že jsou vločky tak měkké.

Březnová víla

(2008)

Jak křídla modrých motýlů

jsou hebká naše přání,

mě přivedla až před vílu

a dlaň mou k její dlani.

Dubnová

(2008)

Jsi úsměv, který září,

jsi hebkost na polštáři,

jsi všechno, co mě mění,

jsi ta, kdo v rozednění

mi dává novou duši,

jsi slunce, které tuší,

že paprsky tvé něhy

mě hladí, a že břehy,

o něž moře tvojí krásy otírá se,

mi řeknou, že brzy uvidím tě zase,

že mlčky řeknu ti své vše a nic,

a ty pak pochopíš,

že jsi mi víc,

než dosud sama víš.

Po roce a půl

(2010)

V podzimním slunci na hladinu

řeky mých dojmů a přání

položím myšlenku poddat se vínu.

Zalomím ruce,

a do tvých dlaní

položím srdce.

Položím srdce, kouknu na nebe,

Nadechnu se a vím,

že žiju, dýchám, sním,

a vše to dělám pro tebe.

Kelvin River (po proudu) - Martina

(2012)

Polibek pod deštníkem čeká

a po ulici teče řeka.

Na Míšu polibek čeká

a řeka do moře vtéká.

Když se deštník otočí,

stane se z něj lodička,

dopluje ti k obočí,

dopluje ti pod víčka.

Přinese ti denní snění

o blízkosti, která není,

o polibku pod deštníkem,

o řece pod obrubníkem,

o malinké Martince

a o jejím objetí,

které čeká v peřince,

až k nim Míša přiletí.

Kelvin River (proti proudu) - Michal

(2012)

Přistavili na Vltavě

malou loďku z papíru

Míša do ní vklouznul hravě,

byla mu jak na míru.

Komínek byl kouře plný,

plachty svoje propíná,

překonává všechny vlny

k řece pana Kelvina.

Pod deštníkem objímá se

Míša se svou Martinkou,

dávají si v jarním čase

pusinku za pusinkou.

Teď snad jenom vytoužené

přání našich srdíček,

v květnu však již zpodobněné

rande našich lodiček.

Začátek

Martina a Michal Vojtovi (2017)

Jsi jako andílek, když spinkáš,

když vzhůru, velký objevitel,

koukáš, pozoruješ, hračkou břinkáš,

plyšový slon je tvůj největší přítel.

Jsou nejkrásnější pohlazení v duši

ty tvoje úsměvy a chichotání,

pro lesklé věci srdíčko ti buší,

a smyslem života je hraní.

Jezero v hrnečku,

oceán ve vaně,

do rukou knížečku

s obrázkem vorvaně.

Jsi naše malá straka,

co tátu hračkou fláká.

I jen ho flákni, to není trestný čin,

jsi Vojtíšek, náš jednoletý syn.