Pohádka o slepičce

(Michal Koláček, Beroun, 2018)

Kousek od vsi stával statek,

na něm žila zvířátka,

u plotu a kolem vrátek

pobíhala kuřátka.

Na louce si koník hrál,

na dvorku zas štěkal pes,

a kousíček opodál

stál hluboký temný les.

Malý kurník byl tam taky,

nebyl ovšem ledajaký -

v něm se totiž zpívalo,

ráno, přes den, odpoledne, a i když se stmívalo.

V tom kurníku žila malá

roztomilá slepička,

jiná drůbež se jí smála

za to, že je maličká.

Pravda, malá pírka měla,

k tomu zobák maličký,

vejce snášet neuměla

a neznala písničky.

Ta slepička zpívat chtěla,

nevěděla ovšem jak,

tóny, jež by ráda pěla,

nechtěly k ní na zobák.

A tak jednou poprosila

tu největší slepici,

jestli by jí naučila

tóny ladně znějící.

Slepice však pyšná byla,

chyběla jí ochota,

slepičce jen odvětila,

ať se kolem nemotá.

A tak smutná, odstrčená

z kurníku jde slepička,

na dvorku si tiše sténá,

až k ní přijde kočička.

Chviličku tam jen tak stála,

pak protáhla tlapičky,

slepička hned se jí ptala,

zdali zpívá písničky.

Není třeba, odvětila,

kočky zpívat nechtějí,

v mňoukání je jejich síla,

mňoukají, kde kráčejí.

Písně jsou pro víly z louky,

raději si zamňoukej,

jednou, dvakrát, třikrát mňouky,

s kočkami ti bude hej.

Když v tom z boudy pejsek štěká,

žádné mňouky, ale haf,

z pastviny zas ovce béká,

vedle bučí stádo krav.

Slepička je překvapená,

že nikdo z nich nezpívá,

zvířátka jsou spokojená

všude kam se podívá.

Vždyť jim jejich vlastní slova,

ať už bé, mňau, bú či haf,

stačí říkat pořád znova,

šťastná jsou a bez obav.

Slepička již zpívat nechce,

chce své vlastní slovo mít,

nějaké, co řekne lehce,

a co bude dobře znít.

Zobáček si připravuje,

nadechne se hluboko

a z plných plic vykřikuje

zvuk podobný "kokoko".

Je to správně nebo není?

Slepička zvuk hledá dál,

takový, v němž po vyřčení

každý by ji rozpoznal.

Když po chvíli na to přijde,

zvířátka k ní upřou zrak,

ze zobáčku ven jí vyjde

její slůvko "kokodák".

Nadšeně ho opakuje,

to je ono: kokodák.

Pejsek s kočkou přikyvuje

a kravičky taky tak.

Sluníčko již zapadalo

za pastvinu, les i sad,

a slepičce připadalo,

že je čas jít domů spát.

Ke kurníku dokráčela,

sebejistě vstoupila,

a své slovo celá smělá

ze zobáčku chrlila.

Až po chvíli otálení

překvapené slepice

řekly - žádný zpěv to není -

a smály se velice.

Slepička, jak otloukánek,

do rohu se schoulila,

a když přišel čas na spánek,

tak se slámou přikryla.

Za chvíli již sladce spala,

taky další slepice,

i ta, co se nejvíc smála

a co zpívá nejvíce.

Celý kurník klidně spal,

měsíc svítil do dáli,

ale v lese opodál

všichni ještě nespali.

Chytrá liška počkala si,

až v kurníku bude klid,

zuby na něj brousila si

a teď k němu mohla jít.

Ladným krokem vyrazila

z lesa kolem pastviny,

očička se rozzářila,

zbývaly jen vteřiny.

Za pár chvil již u kurníku

mlsně dvířka hledala,

bylo dílem okamžiku,

že se dovnitř dostala.

Když za sebou na petlici

potichoučku zamknula,

z pohledu na slípky spící

radostně si výsknula.

V ten moment se probudila

ta největší slepice,

liško, nech nás, žadonila,

hlas se jí chvěl velice.

Všechny slípky probuzeny

vyvolaly paniku,

v kurníku jsou uvězněny

bez možnosti úniku.

V očích strach a nervozita,

co teď s námi stane se?

Slepičkami úzkost zmítá,

liška tiše směje se.

Pak jim lstivým hlasem praví:

Zakousnu jen jednu z vás.

Tu, co chatrné má zdraví

a nejslabší zpěv i hlas.

Zazpívejte každá chvíli.

Slepička se zděsila,

a z plných sil, co ji zbyly,

koko-kodák spustila.

Liška kouká překvapeně

na to divné kokodák,

slepička zas vyděšeně,

slza stéká na zobák.

Potom začly další slípky,

a to už byl jiný zpěv.

Vskutku, bez jediné chybky,

harmonický, bez prodlev.

Zazpívala sebejistě

i největší slepice,

hlas zněl křišťálově čistě,

a líbil se nejvíce.

Pak se liška otočila

směrem k malé slepičce

a pomalu promluvila

k její malé dušičce.

Ze všech nejhůře sis vedla,

ale nečeká tě trest.

Žádná z vás mě neprohlédla,

ani moji liščí lest.

Ke slepici nečekaně,

k té největší, skočila,

ostré zuby jako zbraně

na její krk tasila.

Zakousla ji v okamžiku,

nikdo kolem nedýchá,

peří lítá po kurníku

a zpěv rázem utichá.

Se slepicí ve svém chřtánu

liška kurník opouští,

míjí plot i malou bránu

a pak zmizí do houští.

Slepička se uklidnila,

a s ní všichni kolem ní.

Že je liška napálila,

došlo jim až k poledni.

Ze všech slepic nejkrásnější,

s krásným zpěvem, spanilá,

lišce byla nejchutnější,

tak právě ji zvolila.

A to její předstírání,

že sní malou slepičku

za podivné kokodání,

trvalo jen chviličku.

Tu si řekli všechny slípky,

že zpěv není zcela vhod,

zvlášť ten bez jediné chybky

z nich udělá hlavní chod.

A tak doba změnila se.

V kurníku a kolem něj

ze strachu již nezpívá se.

Kokodá se a je hej.

Svoje slovo slípky znají

od té malé slepičky,

pořád jenom kokodají,

a sedí nad vajíčky.

Když se dneska lidé ptají:

A slepička dělá jak?

Odpoví vám v celém kraji:

Dělá přeci kokodák.